Školní události - Slavnostní rozloučení
žáků 9. A

26. červen 2014 byl dnem, kdy žáci 9. A třídy byli ve škole naposledy. Tentokráte se však nesešli ve školních lavicích v ranních hodinách, nýbrž odpoledne, ve školní jídelně. A nepřišli v kšiltovkách a se žvýkačkami, ale ve slavnostním. Kluci v oblecích a kravatách, dívky v šatech, boty na podpatcích.

Na slavnostním odpoledni je čekalo nejen vysvědčení, ale i loučení se školou, s učiteli, s kamarády. Ve vzduchu byla cítit nervozita, smutek. Najednou byla pryč ta radost, kdy se tolik těšili, až škola skončí.

O půl čtvrté všichni kluci a holky z devítky seděli na židlích v první řadě, zpocené ruce v klíně, cítili to podivné mravenčení, pokukovali navzájem po sobě …Slova paní ředitelky a pana zástupce příliš nevnímali, hleděli kamsi do prázdna… Veršům, které recitovali mladší spolužáci, jako by nerozuměli,  zvuky kytary se k nim nesli odkudsi z dálky…A najednou měli v rukou vysvědčení…A věděli, že teď už škola opravdu končí. Při posledních slovech svých spolužáků, Káti a Michala, mnozí zadržovali slzy…Těch devět let na základce bylo fajn.

Moje milá třído 9.A,

děkuji všem zá nádhernou, velikánskou kytku a za originální dárek!!! Budu na vás ráda vzpomínat.

Přeji hezké prázdniny a úspěšné další studium.

Vaše třídní
Vlasta Plchová

Závěrečný proslov žáků třídy 9. A

Vážená paní ředitelko, milí učitelé, drazí rodičové a moje třído!

Tak a je to tu! Devět let uplynulo jako voda. Před devíti lety jsme sem přicházeli, dnes odcházíme. Tenkrát 1. září nás rodiče vedli do školy. Připadala nám tehdy taková veliká. My jsme byli malí, vystrašení, plni očekávání. Šli jsme s barevnými aktovkami, v pytlíkách bačkůrky a pevně jsme tiskli ruce svých rodičů. V prvních třídách nás do školních lavic zavedly paní učitelky Irena Szabová a Renata Němcová. To ony nás učily poznávat první písmenka, číst první slova. To od nich jsme dostávali do deníčků první jedničky.

V páté třídě k nám přišli noví spolužáci z Dolní Lhoty.

Třeba zrovna ty, Míšo?

V pětce nás učily paní učitelky Kateřina Forejtníková a Dagmar Bačkovská.

A na konci páté třídy některé děti odešly na gymnázium. Přišel druhý stupeň a s ním velké změny. Noví učitelé, nové předměty. Z nás vznikla jedna třída a naší třídní se stala paní učitelka Marie Šauerová. To jen ona dokáže dodnes tak poutavě vyprávět kapitoly z českých i světových dějin. A nejen to. Taky třeba svoje historky plné trapasů, třeba komu právě ukradla fix na tabuli, jak ztratila zub, jak pekla bábovku a dala ji do trouby obráceně, jak jí na školní chodbě spadla sukně nebo jak letěla balónem…

V 7. třídě nás přebrala paní učitelka Vlasta Plchová, která měla fakt pevné nervy. My nebyli a nejsme doteď žádní andílci. Slovo průšvih bylo v naší třídě mnohokrát skloňováno.

Rádi vzpomínáme na lyžák. To bylo krkolomných pádů!! Vždyť někteří z nás stáli na lyžích poprvé. Vzpomínáš, Káťo, kolik bylo sněhu, nebo jak Adam musel několikrát šlapat svah pěšky?

Bezva bylo na týdenním ekologickém pobytu v Krásensku, na výletě v Jeseníkách na Dlouhých Stráních. Také nocování ve škole bylo super.

Za ty roky jsme zhlédli řadu divadelních představení, viděli jsme na desítku filmů, navštěvovali jsme výstavy a zeměpisné pořady.

Soutěžili jsme, a mnozí z nás velmi úspěšně, v různých olympiádách v češtině, angličtině, matice. Zúčastnili jsme se literárních a výtvarných soutěží. Máme za sebou také mnoho sportovních utkání a klání.

Zkrátka byla toho spousta!!!

Ale především máme za sebou tisíce neobyčejně obyčejných vyučovacích hodin. A až teď v posledních dnech jsme si uvědomovali, že je to naposledy. Že už nikdy neuslyšíme od naší třídní: „Sešit, datum!“ Že už nikdy si s ní nenapíšeme prověrku tzv. „v bledě modrém“. Paní učitelka v matematice na nás už nikdy nezakřičí: „Ticho!!“ Paní učitelka Suchá nebude hlídkovat při testu z chemie. Dolík, pan učitel Doležel nám jistě toto jméno promine, nebude kontrolovat naše přezůvky a pan učitel Barták nás nebude posílat do třídy se slovy: „Je čas.“

Už nikdy se nesejdeme v osm hodin ráno (Síma a Ondra v 8.02) a nezasedneme do rozviklaných a ze spodu žvýkačkami polepených lavic vykulení, že za chvíli zase „něco píšem“. Už sem nikdy nevkročíme jako obyčejní žáci, nýbrž jako bývalí žáci.

Dnes tu stojíme takto dohromady naposledy. Za pár chvil se naše kroky rozejdou. Je mi smutno, že odcházíme a věřte mi, že mi budete, mí spolužáci, chybět. Nejenom jako třída, ale hlavně jako kamarádi. Je za námi krásných devět let.

Takže teď už zbývá jenom jediné, rozloučit se.

Ne, Michale, počkej. Ještě musíme poděkovat.

No ano. Chtěli bychom poděkovat všem učitelům, za to, že měli snahu nás spoustu věcí naučit, že nám chtěli předat ty miliony informací. Děkujeme jim za ochotu a porozumění. Poděkování patří naší třídní paní učitelce, ta se vždy snažila řešit s námi všechny naše problémy a starosti, ta se nás mnohdy zastala.

Děkujeme rodičům, že při nás stáli, že s námi prožívali naše radosti i trápení, že s námi sdíleli trému před přijímacími zkouškami a že momentálně mají trpělivost s našimi pubertálními výbuchy.

A teď, Míšo…

Co zbývá teď?

Už jen rozloučit se a popřát. Nám deváťákům hezké prázdniny a úspěšné vkročení v září do nové školy. Jen doufáme, že se brzy někde společně sejdeme a uvidíme.

Mějte se fajn a na shledanou.

Chceš některý snímek v lepším rozlišení?

Klikni na