Úspěch v literární soutěži Píši, tedy jsem

„Píši, tedy jsem“ je název literární soutěže, kterou každoročně vyhlašuje město Rájec-Jestřebí ve spolupráci s místním gymnáziem a základní školou. Letos se konal již 15. ročník.

Soutěž je určena mladým, začínajícím autorům. Účastní se jí žáci a studenti základních a středních škol z širokého okolí. Soutěží se v kategoriích poezie a próza, dále členěných na dvě věkové skupiny 11-15 let, 16-19 let. Účast našich žáků se stala už jistou tradicí. Tentokrát jsme do soutěže zaslali 9 literárních prací.

Zaslané práce hodnotí vždy pětičlenná porota. V letošním roce byla předsedkyní poroty současná česká, velmi úspěšná spisovatelka Petra Dvořáková. Rozhodování neměla porota vůbec jednoduché. Sešlo se více jak 50 literárních prací. Konkurence byla tedy veliká.

V pondělí 13. 5. 2019 proběhlo v Rájci-Jestřebí slavnostní vyhlášení soutěže. Velmi nás těší, že si naše škola odvezla ze soutěže hned dvě umístění. V kategorii próza obsadila 3. místo Nela Procházková ze 7. A se svým fantasy laděným příběhem psaným v ich-formě. V poezii obsadil 3. místo Vilém Rössler z 9. B. Do soutěže zaslal několik drobných veršovaných skladbiček, tzv. haiku. (Haiku je lyrický útvar, většinou s přírodní tematikou, který je tvořen zvukomalebným trojverším s počty slabik 5-7-5. Jde o nejznámější formu japonské poezie.)

Slavnostní dopoledne proběhlo za účasti poroty, starostky města Rájce-Jestřebí, ředitelů místní základní školy a šestiletého gymnázia. Přítomni byli ocenění žáci a žákyně jednotlivých škol se svými vyučujícími. Velmi milým hostem byla spisovatelka Petra Dvořáková - autorka knih pro děti (Flouk a Líla, Julie mezi slovy, Každý má svou lajnu) i dospělé (Proměněné sny, Sítě, Já jsem hlad, Dědina), nositelka ocenění Magnesia Litera a Zlaté stuhy za literaturu pro mládež, scénáristka České televize, především však úžasná a sympatická žena. Samotný její život by vydal na román. Beseda s ní, o její spisovatelské činnosti, o jejích začátcích, o knihách, které vyšly, i o knihách, které připravuje, taky o jejích zálibách – o malování a o florbalu, byla pro všechny vskutku příjemným povídáním. Dotazy se jen hrnuly a paní spisovatelka vyprávěla a vyprávěla…

Nele a Vilémovi náleží gratulace. Poděkování všem, kteří se soutěže se svými literárními dílky zúčastnili.

• Nelina próza i Vilémovy verše jsou k přečtení níže.
• V příštím školním roce, v říjnu, se můžete s paní spisovatelkou Petrou Dvořákovou a s jejími knihami seznámit i vy ostatní. Připraveny budou besedy s autorkou pro žáky 2. stupně.

Vlasta Plchová

Miluji chemii. Opravdu … no dobře, přiznávám, není to můj nejoblíbenější předmět. Ale já jsem opravdu nechtěla „tak trochu podpálit“ naši moderní učebnu. Je mi čerstvých šestnáct let a jmenuji se Hana. Právě sedím v ředitelně. Zase. Strašně se těším, až uvidím nekompromisně přísné výrazy mých rodičů. Jistě budou celí nadšení z toho, že mám zase průser. Papírově už třetí. Ve skutečnosti ale první, za který můžu fakt jen já, a to ještě nechtěně, opravdu. Ale v mém případě mi to těžko někdo uvěří… No jo, teď už je to stejně asi jedno. Jenže dnes se to vše změní…

Za moje dva první přestupky mohly dvě holky o třídu výš. Všichni věděli, že ty klíče jsem nezahodila já, ale holky Svobodovy bohaté oblíbené rodinky. Všichni viděli, že to sestry Elča a Nikča pustily do školy vzteklého psa. Naštěstí se nikomu nic nestalo. No jo no. Popularita na sociálních sítích dělá divy i ve skutečném životě. Každopádně dnes máme já a moje tajné vysněné srdíčko, Ondra, schůzku před jejich domem. Představuji si, jak mne vyzdvihne na lanech do jejich okna… všude světlo… ve větru vlající vlasy… A já ukážu vyděšené Elen a Nikol, že si s pomstychtivými anděly nemají co zahrávat…

Z mého snění mne vyruší příchod ředitele a rodičů. Bla bla bla bla bla, podmínečné vyloučení, bla bla bla bla, takhle to dál nejde. Jestli chceš zůstat na umělecké škole, tak taky musíme vidět výsledky, musíš se snažit, musíš dodržovat pravidla…Moc nevnímám. Zvedám se ze židle a odcházíme. Zkouším se tvářit tak, aby to vypadalo, že mne to opravdu všechno velmi mrzí.

Cesta domů autem. Nikdo nemluví… Tak si pouštím hudbu do sluchátek. Doma bleskem mizím do svého pokoje. Nechci poslouchat další kázání. Lehám si na postel a kreslím si. Pak slyším, jak máma volá, že s tátou odcházejí pryč… na koncert. Konečně.

Akce může začít. Než Ondra přijede, jsem připravená. Mám na sobě bílé šaty, bílé boty, bílý make-up. Nanesu ještě trochu bílé andělské řasenky a jdu počkat před dveře. Po chvíli nasedám k Ondrovi do auta. Sedám si a vidím, jak na mne zírá a nic neříká. „Měli bychom jet,“ řeknu a nervózně si zastrčím neposlušný pramen vlasů za ucho. „Promiň, já jenom, strašně ti to sluší,“ vypraví ze sebe nesměle Ondra. Roztomile se přitom zakoktá a usměje se. Odhalí krásné zuby. Jinak je celkem pohledný, štíhlý, vlnité vlasy a nádherné kaleidoskopické oči.

Zastavíme, vystoupíme. „Ready?“, zeptá se mne a zase se usměje. „Jako nikdy,“ odpovím a snažím se, aby to znělo dost přesvědčivě. Vezmeme žebřík a lezeme nahoru. Jde první, upevňuje mi jištění. „Připravena?“ „Jo.“ Naposledy se na sebe podíváme a spouští mne dolů. Rozsvítí reflektory od auta. A já ve výšce, s vlajícími šaty a vlasy, jako tajemný anděl, zaklepu na okno Elen a Nikol. Po chvíli se obě objeví v okně. Vyděšeně na mne zírají. Promlouvám k nim zvučným hlasem. „Hříšnice, přiznejte se ke svým podlým skutkům!“ Holky, jindy suverénní, jsou nyní zkoprnělé. Neví, zda se jim to vše zdá, co je sen, co skutečnost… Světla zhasnou. Tma. Lana mne táhnou nahoru.

Konečně stojím na pevné zemi. Ondra mne pevně obejme a chvíli tak zůstane. „Miluji tě,“ zašeptá mi do vlasů a já strnu. Odtáhnu se a podíváme se sobě do očí. „Já tebe taky“, vyslovím tato tři kouzlená slova a dlouze se políbíme.

Po cestě domů je příjemné ticho. I při řízení auta se držíme za ruce. Zůstali jsme u nás přes noc a povídali si dlouho do noci.

Ráno znovu do školy. Musím do ředitelny. Pan ředitel se na mne přísně dívá. Vedle něj stojí dvojčata. Posadím se. Nervozita se zvyšuje. Ticho přerušuje vlídný hlas pana ředitele. Žádný trest se nekoná. Praví viníci se přiznali. Vstávám z křesla a odcházím na chodbu, s pocitem vítězství. Šťastná a za-mi-lo-va-ná.

(autorka: Nela Procházková)

Křídla jako pták
o moci létat vzduchem
člověk může snít

Světlo v temnu je
a blíží se směrem k nám
je hvězda bílá

Všechno se mění;
Z léta je rázem zima
Vše ihned mizí

Smutný je člověk
mrznoucí v zimě stále
nikdo ho nechce

Vůně po dešti
po šedé spoušti kapek
cítím se sebou

Z okna se koukám
na prázdné slunce v nebi
co se teď stane?

Kříž na hrdle mám
ale víru už neznám
bůh mě však vidí

Tekoucí řeka
často plná špíny jen
myslím na lidstvo

Chci se stát hluchým
neslyšet urážky všech
a najít štěstí

Cítím se smutně
zajímá mě proč asi
emoce plynou

(autor: Vilém Rössler)